Hra na Oliheň v Hnízdě

Jakmile přijmete strach do života, promění se vám dar. Aneb, jak jsme vyrazili do boje a přišli plní míru.



Byl asi pátek večer a my v panice četli zprávy o Hře na Oliheň. Hned jsme zjišťovali, zda-li se na seriál "naše" děti dívaly a určovali si postup, co budeme dělat. Při tom jsme stihli i emoční výměnu nad rozličným názorem v užívání technologií a trávením času dětí u PC. Vedl nás strach.


POSTUP

  • napsat rodičům, co se děje

  • svolat besedu s dětmi nad tímto tématem

  • podívat se na Oliheň, ať víme, oč vlastně jde

  • svolat schůzku s besedujícími dospělými (4 kusy) a domluvit si postup, cíl, co vlastně chceme sdělit... a jak

Dar naší školy

Co mám na naší škole nejraději, je to, že bleskurychle reagujeme na to, co se právě kolem nás děje. Takže, když se článek o Olihni v pátek objeví ve zprávách, my sedíme v pondělí s cca 25 dětmi a 4 dospěláky na koberci a povídáme si.


Beseda, na kterou se nezapomíná

Byla to jedna z těch, na kterou se jen tak nezapomíná. Protože byla hodně "hutná" a hlavně jsme postoupili zase o kus dál v chápání dětského světa a jeho propojení s tím našim.

Děti řeší především technickou stránku celé věci, a to, zda-li je to vlastně reálně proveditelné, fascinuje je a zároveň děsí násilí, nechápou a pohrdají aktéry: "Jak se ti blbci vlastně mohou pohnout, když instrukce zněla: Kdo se pohne vypadává ze hry! - jak je možné, že běží, když se do nich střílí! Proč nestojí" fascinují je prvky hry - skleněná lávka, geometrické prvky, šifry, velká panenka, kulisy, celé prostředí, jednoduchost a rozesmívají je grimasy korejských herců, které působí velmi teatrélně. Mnoho nití příběhu nevnímají, jen to, co je velmi intenzivní, neočekávané, napínavé.


A zároveň jsme si uvědomili, jak to mají náročné. Pohybují se mezi dvěmi světy, a jelikož se jeden od druhého vizuálně téměř neliší, je těžké je od sebe rozlišit. A mnohdy je ten virtuální mnohem lákavější, barevnější, radostnější.

Uvědomili jsme si náš velký úkol, který spočívá v popisu reality, tady a teď , učení hodnotám, nabídkou vybití adrenalinu v realitě a vedením ke štěstí. Proti jejich virtuálnímu světu bojovat nemůžeme. Můžeme vést dialog o zkušenostech a vztazích, o pocitech, prožitcích a vzájemně si naslouchat.

Jak jsme měli jednoduchá svět, kdy zlo bylo zcela evidentní! Drak, ježibaba, černokněžník, Gargamel, zlá sudička, ... A jak se liší od toho, které je teď přítomné, za-li se vůbec dá o zlu mluvit, když "všechno zlé, je k něčemu dobré"... Kde jsou ty hranice, kde je realita, kde jsem já, kdo jsem já! A jsem ten kladný nebo ten záporný hrdina!


Co vidíme my "dospělí"

Mě osobně seriál nadchnul. Nese s sebou tolik hodnotových a životních principů, až si říkám, že víc, se jich tam ani nemohlo vejít:

"Jaké okolnosti vedou člověka, aby šel za hranici svého života?"

"Kdo má zodpovědnost za život?"

"Kdo je kladný a kdo záporný hrdina?"

"Co umí davová psychóza?"

"Co jsou lidé schopni udělat pro svůj vlastní prospěch!"

"Co jsou lidé schopní udělat pro potěšení?"

"Jak anonymita smývá lidství?"

"Jak za každým z nás stojí příběh!"

"Jak měníme své chování a postoj, když příběh známe!"

"Kdo jsem já? Kde je má hranice?"

...

A o tom všem můžeme díky Olihni s dětmi mluvit. Otevřeně. Můžeme jim rozšiřovat jejich pohled o otázky, které je nenapadnou, o obrazy, které nevidí. Můžeme si povídat o hodnotách lidského života, o životě lidí v Koreji, o zodpovědnosti, o manipulaci, o konzumu dnešní doby,....

Pravděpodobně nám nerozumí. Když vytváříme prostor bezpečí, můžeme spolu mluvit. A když se spojíme s jejich světem, můžeme jim jej rozšířit o ten náš a oni ten náš o ten jejich.


Díky Olihni, jsi studnicí sebepoznání!



23 zobrazení0 komentářů